Přemýšlela jsem, co bývá mým častým námětem pro fotky a zrovna včera jsem si vzpoměla, jak jsem před několika lety "vyplácala" několik polaroidových filmů na "nebe". Chodila jsem tenkrát v létě po městkých uličkách a po polích s hlavou v záklonu a fotila. To bylo ještě na compact. Byla jsem úplně fascinovaná tou hloubkou a prostorem, který jsem měla před očima a i přesto, že mě šíleně bolelo za krkem, jsem nemohla odolat a zírala na tu blankytnou modř s bílými beránky. Mělo to pro mě i hlubší náboj, než jenom to, že se mi to hodně líbilo. Nějak mi to nebe(Nebe) přišlo blíž než obvykle. V myšlenkách jsem se toulala kolem nebeských bran aniž bych tušila jak hodně mi Bůh připomene v nejbližším čase, že "můj" život je v Jeho rukách.
Vrátila jsem se po "fotící" poolední pauze do kanceláře a mluvila jsem o té "nebeské" kráse s kolegyní. Byly jsem tentokrát v kanclu sami. Byly prázdniny a ostatní, včetně šéfa, měli dovolenu. Bylo to moc příjemné odpolední vykládání si. :-) Pak jsem se vrátili ke své práci a kolegyni po chvíli zazvonil telefon. Dlouze poslouchala, pak mluvila kratičce a docela tiše. Položila sluchátko a mě bylo jasné, že se něco muselo stát. Atmosféra by se dala krájet. Slyšela jsem, že pláče. Řekli jí, že její sestřenice (33), se kterou byla o víkendu hrát bowling a která se konečně rozhodla odpoutat od svého manžela, který ji fyzicky týral, už nežije. Její manžel ji zabil a udělal to před zraky jejich pětileté dcery. Stačilo mi to. Slzy se nedařilo udržet ani mě. To prostě nešlo. Ten den byl velmi smutný a v jejich rodině ještě pokračovaly chmury několik týdnů. Museli jsem se obě pak v kanceláři hodně držet, když se zpráva o tomhle násilném činu dostala do novin a lidi v práci o tom mezi sebou mluvili. Nebyli u toho, neviděli to, neznali ty lidi a netušili, že osoba, která je velmi zaiteresovaná sedí vedle nich a mlčí, protože se to prostě snaží unést a nesesypat se. Během téhle doby jsem dost intenzivně prožívala, že Nebe je člověku na jednu stranu hodně blízko. A že opravdu nevíme dne ani hodiny ...... kéž by ona kolegyně poznala Naději, která nikdy neumírá ....
Vrátila jsem se po "fotící" poolední pauze do kanceláře a mluvila jsem o té "nebeské" kráse s kolegyní. Byly jsem tentokrát v kanclu sami. Byly prázdniny a ostatní, včetně šéfa, měli dovolenu. Bylo to moc příjemné odpolední vykládání si. :-) Pak jsem se vrátili ke své práci a kolegyni po chvíli zazvonil telefon. Dlouze poslouchala, pak mluvila kratičce a docela tiše. Položila sluchátko a mě bylo jasné, že se něco muselo stát. Atmosféra by se dala krájet. Slyšela jsem, že pláče. Řekli jí, že její sestřenice (33), se kterou byla o víkendu hrát bowling a která se konečně rozhodla odpoutat od svého manžela, který ji fyzicky týral, už nežije. Její manžel ji zabil a udělal to před zraky jejich pětileté dcery. Stačilo mi to. Slzy se nedařilo udržet ani mě. To prostě nešlo. Ten den byl velmi smutný a v jejich rodině ještě pokračovaly chmury několik týdnů. Museli jsem se obě pak v kanceláři hodně držet, když se zpráva o tomhle násilném činu dostala do novin a lidi v práci o tom mezi sebou mluvili. Nebyli u toho, neviděli to, neznali ty lidi a netušili, že osoba, která je velmi zaiteresovaná sedí vedle nich a mlčí, protože se to prostě snaží unést a nesesypat se. Během téhle doby jsem dost intenzivně prožívala, že Nebe je člověku na jednu stranu hodně blízko. A že opravdu nevíme dne ani hodiny ...... kéž by ona kolegyně poznala Naději, která nikdy neumírá ....
Žádné komentáře:
Okomentovat